Nedávno jsem slyšela příběh českého zaměstnance, budu mu říkat pan Rychlý, pracujícího v českém zastoupení japonské firmy. Pracuje ve firmě již několik let a jak sám říká, „Už jsem si na ledacos zvykl a jsem celkem spokojený, ale..."
Ale ouha, stalo se, že se na pracovišti změnily poměry a od té doby tato jeho zdánlivá idyla začala dostávat trhliny. Bývalý šéf odjel do Japonska, nahradil ho jiný, obměnily se i pozice Čechů. Potud ještě žádný problém. Pak nastala reorganizace v kanceláři, změny v kompetencích, pan Rychlý byl přeřazen na jinou práci. A časy se změnily. Alespoň z pohledu pana Rychlého.
O nás, o Češích se říká, že jsme víceméně tolerantní národ. A už to musí být holt něco, když se konečně ozveme. Tak i v případě pana Rychlého, poslední kapka způsobila, že pohár přetekl. Zvážil pro a proti a nakonec se odhodlal. V duchu pořekadla „líná huba, holé neštěstí" šel za japonským nadřízeným. Řekl mu věcně, jak proběhlé změny negativně ovlivňují jeho práci a tím i výkon (novou pracovní náplň přece nikdy nedělal a ani dělat nechtěl, na bývalé pozici byl přece dobře hodnocený, tak proč má teď dělat něco jiného?). Co si myslíte, že se stalo? Po počátečním šoku japonského manažera (ten proběhl zcela určitě, i když jsem u toho osobně nebyla), dostal odpověď, že se tím japonská strana (vedení) bude zabývat. Uplynul týden, pak druhý, třetí a stále nic. Pan Rychlý stále čeká. Žádná reakce. Ticho.
V pozici pana Rychlého se ocitlo již mnoho lidí. Tyto situace jsou velmi běžné a může za ně vzájemná kulturní odlišnost, nás a Japonců. Obecně lze říci, že Japonci jsou v šoku, když si podřízení na něco stěžují. I v situacích, kdy je nařízená změna pracoviště v rámci poboček v Japonsku, případně přesun na nějakou pobočku do zahraničí, si Japonci nestěžují a neodmítají, ale situaci akceptují jako danou věc. Proč? I v dnešní době pořád přetrvává koncept z našeho pohledu dlouhodobého zaměstnání v jednom podniku. Ten, kdo si stěžuje nebo něco odmítá, nemá moc růžové vyhlídky na povýšení, čili zmrazenou kariéru. Bude odstaven na nějaké místo, kde bude do konce života, pokud sám neodejde. No a to Japoncům za pár let „nepohodlí" rozhodně nestojí. Raději to vydrží s tím, že se jim to v budoucnu vrátí.
V našich poměrech to funguje jinak. Hodně jinak schopných lidí nakonec svoji situaci vzdá a najdou si jinou práci. A jsou na trhu práce žádaní pro svoje „japonské zkušenosti."
A jak to vidí Japonci? Lidem typu pana Rychlého chybí gaman - trpělivost. Je to schopnost trpělivě snášet a překonat situace, které jsou nám nepříjemné nebo jsou pro nás těžké. Gaman se bere jako jedna ze cností člověka a je znakem zralosti osobnosti. Už od malička se mladí Japonci učí, že je pro ně nakonec lepší občas trpělivě snášet nepohodlí a nepříjemné situace. I proto jsou Japonci velmi bezproblémová pracovní síla. V Japonsku je běžné, že na vrcholové pozice jsou dosazováni lidé pracující ve firmě dlouhou dobu, za kterou prošli různými úseky podniku. Není zkrátka nad osobní zkušenost. Takže, pokud jste v podobné situaci jako pan Rychlý, mám pro Vás tip: S gaman nejdál dojdeš! Hodně mi to připomíná naše české „trpělivost růže přináší". Ale připravte se, že v japonském prostředí je to běh na dlouhou trať. Ne každý na to má náturu.
Pokud chcete na pracovišti prosadit změnu v zavedeném pořádku anebo prosadit nový projekt, hlavní zásadou je, že změnu lze provést pouze v malých krocích a musí být pečlivě propracovaná. Kaizen (postupné zlepšování) zná u nás asi každý, nebo o něm již alespoň slyšel. Funguje na podobném principu.
Další důležitý bod, na cestě k úspěšné změně je nemawaši - dá se přeložit jako lobbing. Původně se tento temín používal pro postupné zastřihování kořenů u bonsají. Velký zásah do kořenového systému by totiž rostlina nepřežila. Prosadit změnu chce vytrvalost a klíčová je podpora ostatních Vašim návrhům. Zjistěte si dopředu postoje kolegů k tomu, co hodláte navrhnout. Případné třecí plochy vyjdou na povrch dříve než na poradě a lze jim tak předejít.
Individuální iniciativa je vítána potud, pokud je o ní informán nadřízený. A je nepsané pravidlo, že i všichni ostatní, kterých se to bude týkat, se dozví co máte v plánu. V japonštině je na to termín - horenso. Vznikl jako zkratka ze slov: hókoku-podat zprávu, renraku - kontaktovat spolupracovníky a sódan - diskuze. Cílem je, že rozhodnutí o přijetí či nepřijetí návrhu se děje na základě konsensu všech, kterých se to bude týkat.
V některých firmách se používá formulář, tzv. ringišo neboli teianšo. Na něm je popsán návrh na nový projekt, který se opět rozešle všem, kterých se bude týkat. No a pokud někdo s Vaším návrhem nesouhlasí, jednoduše ho nepustí dál k dalšímu kolegovi. Mnoho dobrých projektů je tímto způsobem bohužel pohřbeno.
Rozhodovací systém v japonských firmách stojí na třech pilířích. Jsou to nemawaši, ringišo a horenso. Samozřejmě se mohou vyskytnout i odchylky, ale generelně to takto funguje. Takže, když už jsou jasná pravidla, pak zbývá jen popřát: Ganbatte ne! (držím palce!)
